V poslední době se ve sdělovacích prostředcích objevily informace o několika nešťastných porodech v domácím prostředí. Pokládáme proto za nezbytné se k této problematice znovu vyjádřit. V prvé řadě chceme vyjádřit lítost. Nehodláme však hodnotit co a jak se stalo, ani míru zavinění, k tomu nemáme dostatek informací. Musíme především zasadit události do potřebných souvislostí.
To, že určitá část našich žen se rozhoduje pro porod ve svém domácím prostředí (některé s pomocí porodních asistentek, jiné zcela bez poskytnutí zdravotní péče) je skutečností. Ženě nelze upřít právo svobodné volby místa porodu a neoficiálně to uznalo jak ministerstvo zdravotnictví ČR, tak i Česká gynekologická a porodnická společnost.
Náš názor byl vždy naprosto jasný a zůstává beze změny. Nechceme se vracet k praxi porodů v domácích podmínkách, nemůžeme je však nikdy úplně vyloučit - například u překotného porodu, nebo pokud si jej žena přeje. Pokládáme proto za správné také v tomto případě ženám poskytnout potřebnou péči a to na základě předem stanovených pravidel (selekce rodiček, potřebné vybavení, standard péče a její návaznosti). Proto jsme již v roce 2003 vyzvaly všechny zúčastněné strany (ministerstvo zdravotnictví, lékaře, zdravotní pojišťovny a zástupkyně ženských organizací) k diskuzi na toto téma a vyjádřily připravenost se na vypracování takových pravidel podílet.
Ministerstvo zdravotnictví a Česká gynekologická a porodnická společnost se zjevně rozhodly jinak. Místo stanovení pravidel se snaží porodním asistentkám v poskytnutí této péče bránit a zastrašovat je. Pokládáme tento postoj za nesprávný a velmi neetický. Proto se také ministerstvo zdravotnictví, jako příslušný orgán státní správy (ne lékařská společnost), nemůže zbavit velkého dílu odpovědnosti na tom, co se u nás v této oblasti děje.
Musíme se ptát : „jestliže nejsou stanovena pravidla, jak máme hodnotit případné pochybení porodní asistentky?“ Velice zvláštní je tento novodobý „hon na čarodějnice“ především v porovnání s jinými veřejně známými případy. V nemocnicích (nejen v porodnicích) se podobné věci také stávají, jenže se o tom většinou nemluví. Jen ojediněle je k soudu pozván lékař a obvykle vše končí konstatováním, že „Nebylo shledáno pochybení“.
Chápeme však snahu ministerstva zdravotnictví omezit počet „domácích porodů“. Tomu však nepomohou neexistence pravidel, zákazy a strašení. Musíme hledat důvody, proč se určitá část žen rozhoduje pro porod mimo porodnici a snažit se je odstranit.
Za největší problém současného českého porodnictví pokládáme snahu omezovat možnost volby způsobu vedení a poskytovatele péče při porodu. Existují dva možné modely péče a dva možní poskytovatelé péče při fyziologickém porodu:
• „lékařsky vedený“ porod vychází z medicínského pohledu. Je charakteristický intervencemi (v míře větší než je nezbytné, často bez vědomí, někdy i proti vůli ženy) s maximálním využitím techniky a medikalizace. Poskytovateli péče jsou lékař se specializací na gynekologii a porodnictví (který porod vede), porodní asistentka (která mu pomáhá) a další zdravotničtí pracovníci podle potřeby. Jestliže lékař jednou do průběhu porodu zasáhne, musí nést za porod plnou odpovědnost. Rodící žena je pasivním příjemcem péče.
● „Normální či přirozený“ porod vychází z bio-psycho-sociálního pohledu. Je charakteristický odmítáním intervencí (pokud nejsou nezbytné), využitím techniky pouze v nezbytné míře a upřednostněním tradičních metod před medikalizací. Poskytovateli péče jsou porodní asistentka, která odborným dohledem a radou pomáhá rodící ženě, lékař se specializací na gynekologii a porodnictví a další zdravotničtí pracovníci jsou přivoláni až v případě komplikací. V tomto případě žena aktivně přebírá část odpovědnosti za vlastní porod a velkou část odpovědnosti nese porodní asistentka.
Normální přirozený porod není žádnou „podivnou alternativou“, jak bývá presentován - setkáváme se s ním přece v průběhu celé lidské historie a je samozřejmě podstatně levnější variantou. Představitelé České gynekologické a porodnické společnosti jsou schopni diskutovat o „císařském řezu na přání“, odmítají však připustit v ČR jiný než lékařsky vedený fyziologický porod.
Nejde o to, že by v ČR fyziologický porod, vedený porodní asistentkou vůbec neexistoval. Tento výkon sice v sazebníku nenajdeme, porodní asistentky však ve skutečnosti vedou asi čtvrtinu porodů. Problém je v tom, že je vedou pouze v některých porodnicích a pouze v některých případech. Někteří lékaři jim vedení porodu umožní protože respektují jejich kompetence a věří konkrétní porodní asistentce, někteří jim vedení porodu umožní protože mají jinou práci. Jiní lékaři však vedení porodu porodním asistentkám neumožní v žádném případě.
Tato praxe je pro porodní asistentky a zřejmě i pro část žen nepřijatelná. Ženy musí mít možnost volby způsobu a poskytovatele péče a porodní asistentky musí mít možnost jim péči v rámci svých kompetencí poskytnout. Pro vyjasnění vztahů jsme již v roce 2001 navrhly vypracovat český „seznam zdravotních indikací“, který by jasně stanovil kde končí kompetence porodních asistentek a začíná nezastupitelná působnost lékaře. Ze strany ČGPS o to ale není zájem, chce všemi prostředky udržet současnou dominanci lékaře co nejdéle.
Dá se říct, že podstatou problému jsou nevyvážené vztahy v trojúhelníku lékař – porodní asistentka – žena, s nadměrnou dominancí lékařů jak ve vztahu k porodním asistentkám, tak ve vztahu k ženám. Jde především o námi tolikrát kritizované a připomínkované ustanovení o obecné indikaci lékaře v zákoně o veřejném zdravotním pojištění, které je v rozporu se zákonem a vyhláškou o „nelékařských“ zdravotnických povoláních, se směrnicí EU pro porodní asistentky, i s listinou základních práv a svobod. V poslední době ministerstvo zdravotnictví často deklaruje snahu o posílení práv pacientů a kompetencí zdravotnických pracovníků „nelékařských“ profesí, zatím však v tomto směru žádné praktické kroky nevidíme.
Bc.Radmila Dorazilová, vicepresidentka ČKPA Mgr.Věra Vránová PhD., presidentka ČKPA
